3. Sám doma

Určitě jste byli někdy na delší dobu doma odkázaní sami na sebe. Volný bejvák, pohoda klídek, nějaká ta párty atd. U mě může platit možná ta pohodička, že jsem doma sám a můžu relaxovat. Když ale přijde na přípravu jídla, je to občas kámen úrazu. Pro zdravého člověka každodenní rutina a nikterak nad tím nepřemýšlí. Tento týden všichni odjeli kamsi na dovolenou. Původně jsem měl taky vyrazit do světa. Jenže ta akce padla a najednou jsem zůstal sám doma. Rodiče, když odjížděli, tak mi na jeden oběd schovali kuře s bramborem do krabičky a na mně bylo jen, abych si to ohřál. Jenže zádrhel. Krabička nešla otevřít a musel jsem vymyslet, co teda budu jíst. Mohl jsem se sebrat a jít se někam najíst do restaurace nebo něco najít doma. Nechtělo se mi zrovna utrácet za to jídlo, a tak jsem se podíval, zda nemáme alespoň nějaké těstoviny. Ano, vyhrály špagety s kečupem. Další den se tu doma na chvilu někdo objevil, a tak jsem se k tomu jídlu nakonec dostal. Občas se tu někdo zastaví a s něčím pomůže. Druhá krize přišla až dneska na večer. Rozhodl jsem se, že si ukrojím chleba a k tomu si vezmu kousek sýra. Jenže jak se do něj dostat? Variantu se sýrem jsem nakonec zavrhl. Další možnou variantou byly křupky s mlékem. Zaradoval jsem se, že nebudu o hladu. Zkoušel jsem otevřít mléko a ejhle, nešlo to. Takže vyhrál suchý chleba. :-)

Co bude v dalších dnech, nikdo neví, ale o hladu snad nebudu. :-)

2.díl: Cesta od slov k činům vede u někoho přes miliony slov

Nad tématem mého příspěvku jsem nemusel moc dlouho přemýšlet. Dnes je to přesně rok, co jsem navštívil místní úřad práce, abych si prodloužil svoji průkazku pro zdravotně postížené (ZTP/P), která mi poskytuje různé slevy a ve velké míře mi usnadňuje život. Věděl jsem, že to bude dlouhá pouť po všech možných doktorech a veškeré řízení může trvat přibližně tři měsíce. S předstihem jsem podal žádost a čekal, co se bude dít. Kolečko po doktorech a různých institucích proběhlo a už jen čekal na schválení. V polovině května mi přišla obeznámení o tom, že mi ten průkaz nepřiznávají. Bylo to velké překvapení nejen pro mě. Od té doby jsem byl na tom úřadě velmi častým hostem. Téměř každý měsíc. Tam, kam jsem vždy zavítal, byli velmi vstřícní a velké díky patří dvěma úřednicím, které mi s tím případem hodně pomohly. Bylo to velmi příjemné jednání a tušil jsem, že jsme blízko úspěchu. Na konci roku jsem dostal od nich doporučení, ať přijdu měsíc ke konci mé platnosti průkazky i toho mého příspěvku, že to všechno sepíšeme a do měsíce bude všechno vyřešený. Ten čas právě nastal a mé kroky vedly na místo činu. Byl jsem v šoku, co se za těch pár měsíců odehrálo. Jako vždy jsem šel do těch dveří, kam jsem vždy chodil a těšil se, až to vše dokončíme. Bohužel tam už byly jiné kanceláře a poslali mě na druhou stranu, kde čekalo už hodně lidí. Počkal jsem si a asi po půl hodině jsem šel na řadu. Už to tak osobní jednání nebylo, protože mezi mnou a tou úřednicí bylo sklo, a tak jsem si připadal jako někde v zoo. Navíc ten případ převzal někdo jiný, kdo o tom moc nevěděl. Z toho mého vysněného měsíce se to prodloužilo opět o dalších pět. Důvodem je opět přezkoumání mého zdravotního stavu a posouzení. Kdo mě zná, tak musí uznat, že mi ruce už nenarostou a věci, které jsem doteď nezvládl, tak je zvládat nebudu nadále. Hlavně, že jsme nedávno to šetření dělali a bylo mi řečeno, že to použijí i na tohle posuzování. Mají v tom bordel. Platnost té mé průkazky mi prodloužili již po několikáté, a to do konce června. Co bude dál, to se necháme překvapit.

1.díl: Nevzdávat se, bojovat a věřit

Už je to pět let, co jsem odmaturoval na obchodní akademii. Rozmýšlel jsem se, zda zkusit jít dál něco studovat nebo ne. Vzhledem tomu, že jsem nebyl moc pilný student v tom mém zaměření, které jsem studoval, a to v ekonomice, neměl jsem moc odvahu se pouštět na nějakou vyšší odbornou ekonomickou školu, protože bych se tam asi trápil. Ale to teď s odstupem času můžu vidět trošku jinak. Jinou variantu jsem v ten moment neobjevil, a tak jsem to vzdal a začal si hledat práci. Ano, po chvilce jsem něco našel a byl jsem spokojen. Nadšení netrvalo dlouho a o práci jsem přišel do dvou let. A co dál? Hledal jsem dál. Krom toho jsem jsem spoustu svých aktivit (divadlo, sport, tanec), které mě naplňovaly, ale potřeboval jsem zase nějaký nový impuls. Začátkem loňského léta jsem poznal kamarádku, která mi pomohla otevřít oči a myslet i na svoji budoucnost. Když nevyšla žádná nabídka práce, tak tu byla nová výzva zkusit jít ještě studovat. Neměl jsem tu odvahu se po těch letech se zase nějak nastartovat a podat si tu přihlášku. Pomalu jsem ani nevěděl, kam. Jelikož mě hodně baví divadlo, dostal jsem tip na obor Teorie a dějiny divadla na MU. Do té doby jsem netušil, že něco takového existuje a že se můžu tímto vzdělávat. Váhal jsem dlouho, ale nakonec tu přihlášku jsem odeslal a zaplatil. Zda to bude úspěšný půlrok, kdy se budu pilně připravovat na přijímačky,  uvidíme začátkem léta, kdy budu vědět, zda jsem se dostatečně dokázal připravit a měl dostatek i toho štěstí.